Umění i technika Medaile cyklu Kalendárium 2013
Pražská mincovna se po prvním ročníku obsahujícím 24 uncových stříbrných medailí plynule pustila do dalšího.
Kalendárium obsahuje velmi rozmanitá témata, jak vidíte z následujícího článku, věnuje se i umění a technice.
Matyáš Bernard Braun
Barokní řezbář a sochař Matyáš Braun po sobě v Čechách zanechal řadu významných památek. K těm nejznámějším patří sousoší Sen svaté Luitgardy na pražském Karlově mostu. Letos od jeho smrti uplynulo 275 let. Pražská mincovna umělcovu osobu připomíná na nových zlatých a stříbrných medailonech. Návrh pro ražbu vypracoval výtvarník Jaroslav Bejvl.
Na lícní stranu medailonu umístil autor portrét sochaře Matyáše Bernarda Brauna podle dobového vyobrazení. V opisu jsou jméno a letopočty rámující dobu umělcova života 1684–1738. Ve spodní části mincovního pole se nachází značka autora.
Na rubové straně je znázorněn špitál v Kuksu na Trutnovsku, jako připomínka na místo, kde Braun vytvořil svá stěžejní díla. Vpravo je jedno z nich, socha Lstivosti (ženy, zakrývající si škraboškou svou pravou tvář) z alegorické řady Neřestí. V opisu je text „SOCHAŘ VRCHOLNÉHO BAROKA“. Značky mincovny a punc jsou umístěny pod obrazem budovy.
„Inspiraci pro kompozici na rubové straně jsem čerpal z literatury. Tam jsem také vyhledal dobovou rytinu, podle níž vznikl portrét Matyáše Bernarda Brauna na líci,“ uvedl autor předlohy Jaroslav Bejvl.
Pražská mincovna motiv razí na zlaté střížky o hmotnosti 15,56 gramu a na stříbrné vážící 31,1 gramu. V obou případech se jedná o kovy maximální čistoty, hrany medailonů jsou číslované.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
ZLATE-SLITKY .CZ